Šťastné šestinedělí?

Něco jako zkušebka. Ale jen s tím rozdílem, že tady to nemůžete zabalit bez udání důvodu. A abych pravdu řekla, chvílema vědět, kam se děti vrací, možná tam zajdu. Ale ty pocity byly v tomhle období tak šíleně pomatený, že hned vzápětí jsem si připadala děsně vysmátá a zase si stěžovala, že už mám nalakovaný nehty, vypitý kafe a dokoukaný seriál a ty dětí pořád spí. No takovýhle roupy byly většinou teda v noci hrubě potrestány.

Ale popořadě jaké to bylo u nás. Aspoň co má paměť sahá. V porodnici jsem byla velká hrdinka. Celá naše situace mi přišla tak absurdní, že jsem se pořád smála. Na otázky, jestli se bojím a jak to že sem taková vysmátá jsem mávala rukou a odpovídala, že jsem stejně neměla ani šanci ani čas se začít bát. Na pobyt tam si stěžovat nemůžu. Sice jsem první den byla jako přikovaná k posteli a chvíli trvalo, než jsem byla schopná dojít aspoň do koupelny, abych sebou nešvihla, ale jinak jsem se cítila dobře v rámci možností. Ale nemohla jsem tím pádem být ani na pokoji s dětmi. Ono stejně těch matek byly takový zástupy, že stejně nebylo jinak místo. Takže jsem je zahlídla vždycky na pár minut v tříhodinových intervalech, když mi přišli ožužlat prso. Menší mazec nastal, až když jsme se probojovali na pokoj, kde jsme mohli být všichni tři spolu. Spolu ještě teda s další mámou. To jsem měla mimochodem kliku na moc príma holku. Tajně jsem se celou dobu děsila, abych nesdílela cimru třeba s nějakou zapálenou biomatkou.

Tam už mě ale celý ten nemocniční režim začal pomalu ale jistě nebavit. Sice většinu opatření dokážu pochopit, ale zároveň mě všechny povinné úkony dost stresovaly a na celkové pohodě nás tří moc nepřidávaly. Přebalit (ale nezapomenout zatopit nad přebalovacím pultem), u toho vždycky začal houkat monitor dechu, který jsem zapomínala vypnout. Zvážit a důkladně zaznamenat, včetně času. U toho nepoplést, s kterým dítkem to vlastně operuju. A teď sakra - který prso dostal který naposled, možná pravý... Tři, dva, jedna teď - opovaž se kojit víc jak deset minut, jinak vybouchne celá místnost. Přichází chvíle pravdy. Pokládám dítko na váhu. A běda ti pokud nevydoloval svou doporučenou dávku - pak upaluj pro příkrm. A dělej, brečí ti tu druhé díte. Nezapomenout do tabulky důkladně zaznamenat váhu i cílový čas tohoto kola a startujeme na novo s dalším závodníkem. V mezi čase upalovat nacpat do chřtánu i sobě. Ale zkus se opozdit - to ti vystydne fazolová polívka nebo okorá rohlík. Takže jsem se před ranní vizitou usilovně modlila, ať mi kluci nežloutnou, kynou a můžeme tedy mazat domů.

Po čtyřech dnech tomu tak konečně bylo. Mohli jsme se jako velká voda, teda rodina, vyplahočit z porodnice. Už v půli cesty k autu poznávám, že budoucích pár let se buď pěkně nadřem nebo budeme muset najmout nějakýho zdatnýho nosiče. Do auta velikosti větší nákupní tašky se naštěstí všichni natláskáme a tradá - novopečený táta si nás veze k domovu. A já hned za branou nemocnice začínám bulet jako želva. Kde je ta vysmátá hrdinka, co mává rukou, no? Jsem dojata a zároveň se bojím. Sakra, teď už se nebudu moct přijít zeptat žádné protivné sestřičky. Už to bude fakt na nás. Chudáci malí, snad z naší péče vyváznou celí!

Naštěstí plačtivé sklony pomalu odchází. Sem tam se sice dojmu nad tím, jak jsou mrňavý a hodný, když tak pořád krásně spí. Nebo se za chvíli vzlykem dokola tážu, kdy už konečně míní přestat ječet a konečně usnout. Pak si ještě sem tam zabrečím u kojení a nechápu, proč jsem se měla tak bát porodu, ale o téhle snad horší bolesti svět zlomyslně mlčel. 

Dny plynou a pomalu dostávají řád. Nebo alespoň nějaký jeho náznak. Kojení, přebalování, praní prokaděných pyžam, rozjímání nad spícími dětmi, řev a to vše v náhodném pořadí, s různou intenzitou. Jen večery si začínali být nejpodobnější. Kolem šesté hodiny začínala pravá zábava. To bývali oba většinou nejuřvanější. Povolávali jsme na pomoc Espumizan, Babycalm, probiotické kapky, nahřívací polštářek, cvičení s nohama a taky všechny svaté. V mezi fázi řevu jsem je normálně vždycky nakrmila, což nemívalo vždy valné výsledky. Někdy se klukům povedlo usnout, ale oslavovat ještě nebylo na místě, každý šlofík někdy končí a ty večerní dřív než řeneš ššššššššvec. Kolem 2-3 týdne začalo vše gradovat, že se uspávací rituály protahovali. Někdy jsme je uhoupali kolem půlnoci, někdy jsem minimálně s jedním uřvaným otrokářem měla zábavu do tří do rána. 

Ovšem začalo se blyštit na dobré časy. Kojení se začalo čím dál tím víc komplikovat, až jsem jim jednoho dne musela nabídnout láhev. A vida - řev pominul. Pokud se náhodou nechtělo spát i tak, byl tu ještě jeden "vynález". Začalo fungovat kouzlo pevného balení, takže když jsme je večer zabalili do deky jako malé tortilky a do uší pustili jejich oblíbený song úderného názvu Bílý šum, byl většinou natotata klid. Zázrak. Tím bylo skoro po problémech a zároveň i po prvních zatěžkávacích týdnech. Všichni jsme vyvázli bez duševní újmy, celí a těšící se na to, co přijde dál