A co takhle celý dny děláte?

No co by, šunky si válíme. Aneb článek o prdu, ze kterého jsem uhňoucala kuličku o mnoha řádcích.

Náš den začíná úderem čtvrté, kdy mě budí Pepíčkovo domáhání se noční svačinky. Trochu zmateně vstávám a mířím do kuchyně. Tonda už se taky probudil a dává mi hlasitě najevo, že bych měla hejbnout zadkem. Voda v termosce má naštěstí takakorátní teplotu, šup do každý flaši šest odměrek a můžeme servírovat, pánové! Hltají jako blázni, já si jen připravím novou vodu na ráno a ulehám a poslouchám ty noční žrouty. Až zazní poslední mlasknutí, můžu klíďo píďo usnout taky, dneska to byl nějakej fofr...

Před šestou se Toník budí, chvátám tedy rychle k jeho loži, ať nevzbudí  bráchu, lovím ho a beru si ho k sobě, abych ho přemluvila ještě k chvilce spánku. Po tom, co mi chvíli šťourá oči a chce urvat nos, se nechá ukecat a ještě dospáváme. V sedm zvoní přítelův budík, takže už je asi po všech fázích a vstává se. Budí se i Pepča. Aaaaa dneska to vypadá slibně, žádný velký řev hned od rána, ale oba prďolové jsou vysmátí od ucha k uchu. Nadšeně pozorují tátovo kmitání kolem postele a bezzubými úsměvy se s ním loučí.

My zůstáváme v pelechu a hrajeme si s včelými medvídky. Kluci se na ně chechtají jak pominutí. Prvotní zakoukání mezi miminy a plyšáky se ovšem záhy rozplyne a radši si mezi s sebou přátelsky rvou vlasy nebo snaží urvat co největší kus bratrova ucha.

Následuje klasika, přebalovačka, nějaká ta rvačka o dudlíky nebo cokoliv, z čeho má zrovna druhý radost... Prchám do kuchyně připravit ranní mlečnou dávku a taky něco k snědku pro sebe. Kafe, džus, jogurt a mrkvové rohlíčky s povidly, co jsem včera upekla. Po snídani panuje dobrá nálada už jen chvíli. Musím se snažit a víc kravit, abych náročné diváky pobavila. Co je však moc nepotěší je  další etýda v podobě pobíhání po bytě s vysavačem. Nejsou zrovna fandové uklízení, zvlášť tak hlučného. To šůrování je nějak zmohlo a vypadá to na dopoledního šlofíka. Uaaa, oblíbená část dne. Tak hejbu zadkem, ať vše stihnu. Loupu řepy, brambory a pórek jako divá, ať má zvěř co spást k obědu. Rovnou na sporák šoupnu i večeři - bude špenátová s vločkama a fenyklem. Pro mě nezbývá čas na nějaký velký vyvařovaní, dojím zbytky kuřete, rýže a nějaké zeleniny. Snažím se využít ještě volných minut a pouštím se do odbordelení koupelny. Tonda se probouzí, zavaluji ho teda postupně hračkama, abych ukradla ještě pár chvil a dohnala úklid i ve zbytku domácnosti. Má pochopení, ti mí kluci zlatí. Finišuju  a za odměnu hned servíruju dopolední ovocnou sváču.

Je půl jedenácté a je čas na hraní. Raubíři se plazí po zemi a okusují, co jim přijde pod ruce. A že se zatím umí pohybovat jen dozadu, vždycky se jim povede zapíďalkovat na nějaké místo, odkud je ustavičně lovím. Mezi tím odbíhám mixnout večeři i oběd a zase zpět stavět věž z kelímků.. Zhltnu si svůj splácaný oběd. Nutnost přebalení se line místností. A už táhne na půl jednou a nese čaj a řepový oběd. Po řepě je téměř vždy nevyhnutelné změnit outfit. Dnešní OOTD se sestává z apartních polodupaček a tmavších, alespoň trochu skvrnuvzorných bodyček. Je čas ocumlat pár hraček a tak vůbec celý ten byt zanést trochou slin. Háďáta se míhají po podlaze a hledat bych je mohla klidně jen podle mokré čáry, kterou po sobě jako slimáci zanechávají. Pár hysteráků kterak nutně potřebuju bráchovu hračku/ řápnul jsem se o podlahu/ nebo prostě jsem zklamanej světem a je čas na dalšího šlofíka. Tentokrát čeká balkonové lože, nachystám fusaky do kočáru, který tu trvale zaparkoval, prďochy navleču do chlupatých overalů, ať mi neofouknou a alou na vzduch. Počáteční ofrky po pár pohoupáních střídá spokojené usínání. Juchů podruhé. 

Uvařím si oslavné kafe a uskrávám ho na balkoně s výhledem na děti, co se tím spánkem stali úúúúúplně nejroztomilejšími na světě. Nene, tihle andílci přece nikdy nezlobí. Konec lelkování, kuchyň zběsile volá po vřelém pohlazení hadrou a trouba po trochu drsnějším výprasku kartáčkem. Ještě nachystám nějakou fofrovou véču, protože zkušenost praví, že později nebude na vyvařování čas. Odbydeme se asi studenou véčou, rozhodla jsem. Připravím teda jen pomazánku a zeleninový salát. 

Od krájení okurky mě vyruší divné zvuky. "Šmarja, on se tam snad dusí nebo co".... Letím na balkon a ne, žádné přidušené dítě. Pepíček se chláme na celé kolo Toníkovi do obličeje. No tak alou ven, vy džoukaři. No vida, půl čtvrté - čas na sváču. Dneska je jogurtí den. Mixérem proženu jablko s banánem, míchnu s bílým jogurtem a nesu hladovým krkům, které se po mě tak nedočkavě natahují, že ani nestačím tomu hladovému tempu. Utřít papuli, zadky do suchého a zase plížením plazením vzad. Škoda že ta vysmátá nálada pomalu odchází a někdo mi jak mávnutím proutku vyměnil ta rozkošná miminka v uřvaná satáňata. Nechtějí nic. Kromě toho skákat mi po hlavě, vyrvat mi oči z důlků nebo krákat bratra za vlasy. Zpívám, houpu, skáču, povolávám do zbraně blikající a zpívající hračky, dudlíky i všechny svaté. Jak slastně zní to odmykání dveří. Klika cvakla, táta vchází do dveří.... Mláďata radostně natahují ručky a já házím zhroucené výrazy. Vysvobození v podobě cournutí okolím přijde víc než vhod. Tonda usíná, Pepča klimbá. Sice chvíli špačkuju, že je nemůžeme nechat usnout, sic nás čeká dlouhá noc, ale jsem ráda za chvíli ticha. Usedáme na lavičku a chvíli slastně čumím do blba. Couráme se ulicemi a ozývá se starý dobrý Pepča, co vlastně nesnáší kočárek. Chvíli ho ukecáváme, ale měknu a poslední kopeček před domem toho zvědavce radši nesu. 

A je něco po šesté. Užíváme si, že jsme spolu, takže nějaké ty džouky typu prdění na břicho, letadla nebo "dělám, že ti sežeru nohu" se setkávájí s úspěchem. Nechám ty tři pinďoury radostně blbnout a chystám pro všechny příslušné večeře. Po tom, co je všichni tak nějak na etapy slupneme, přichystám usínací mlíčka a pomalu napouštíme koupel. Naháči dávají celému baráku najevo, že mají dost nervy, ale ve vodě všechno naštvání odplouvá. Radostně cákají, vískají a čůrají všude kolem. Pýža, plíny, sudocrem, načesaní kohouti, poslendí prdění na břicho, pusa a hají každý do své. Nenechají se ani pořádně přikrýt a už se dožadují lahve. Netrpělivě hltají. Chtělo by to ještě ten správný hepyend v podobě klimbnutí do říše snové, ale bohužel. Z postýlek vykukují zvědavé hlavičky, co by se rádi podívali, co je na večerním programu dne. No dobře, pojďte k nám chásko nespavá. Chvíli mají snahu se poprat, vřískat a názorně předvést, co všechno v posledních hodinách pozřeli. Ale po pár vyzvracených skvrnách na prostěradle nakonec usínají něco před desátou v naší posteli , takže OPATRNĚ přenášíme časované bomby do postýlek Čas na oslavný taneček, padnout a vydat se vstříc novému dni.

A závěr? Já nevím, jak to celé zhodnotit. Jsou dny, kdy odpočítávám minuty do uložení k večernímu spánku, někdy to zas uteče, ani nevím jak. Bývám zbitá jako pes a taky šťastná jako blecha. A tak to asi má být, ne? :-)

Jen fakticky nechápu, kdo to mohl dočíst. Snad jedině by byl někdo hrozně dlouho na záchodě a neměl s sebou jiný čtivo. Nebo třeba někdo lačnící po senzaci zjištěním toho, jakou ona to s těma dvěma musí mít pakárnu. Tak jako tak, pokud váš zrak doputoval až sem, srdečně vám gratuluju. Už budu končit, slibuju. Dopila jsem totiž svou múzovskou sklenku vína a mažu rychle do vany. Zítra budu asi zase žádaná čil

Kojba

Upozornění. V tomto článku je skloňováno slovo prsa víc než je zdrávo. A obsahuje o mnoho informací víc, než jsem si myslela, že těm internetům kdy o svým poprsí vůbec řeknu. Jo a zcela výjimečně nebude článek doplněn žádnou vhodnou fotografií. Protože to nechceš. 

Nakoupila jsem několik typů kojících podprsenek i štusy vložek na jejich vycpání. Roláky a další nepraktické svršky, ze kterých se prsa dají nesnadno vytasit, uložila na dno skříně. Udělala pápá perlivým vodám, zamávala čerstvým křupavým rohlíčkům a čočku líbla na rozloučenou. Místo nich jsem udělala místo v kredenci hoře kojících čajů a bezkofeinovému kafi. A na jůtůb jsem shlédla pět minut z půlhodinového videa o kojení. Takže jsem si připadala tak trochu jako šprt v oblasti kojení. Nic mě nemohlo zaskočit a laktaci nemělo stát nic v cestě.

Dítě se má přeci narodit, ještě celé umorousané ho lupnou k prsu, ono začne lábat jak pominuté a rodička jásá a blaženost ji neopustí asi tak do roka, než se dítě od prsu postupně odstaví. Má to tak chodit, ne? Celé je to zalité sluncem, plus poprsí bují do neuvěřitelných rozměrů. Prd a ořech, chce se mi říct. A závidím těm, co takový scénář mají. Jo, přesně vám, hrdinky amerických komedií! 

U mě celý ten proces začal prostě. Zděšením. Když jsem se celá vykulená ptala první sestřičky, kterou jsem na porodním sále zahlédla, jak se doprčic kojí dvě děti! Usmívala se, že je to prý jednoduché - jedno hodím z jedné strany, druhé z druhé a taky říkala něco o fotbalistech. No věděla jsem z toho kulový. Ale prý mi všechno ukážou a naučí. Tak jooo, to mě asi uklidnilo.

Potom jsem svoji otázku opakovala dětským sestrám, které děti v porodnici rozdávaly matkám, co s nimi nebyly přímo na pokoji. To už jsem tak klidná nebyla. Moc jsem se toho nedozvěděla. Mímo přišlo a než jsme se společně stačili rozkoukat, už bylo na odchodu a přicházelo mimino druhé. A já už druhý den každé přisátí chtěla rozmlátit hlavou zeď pro kompenzování té bolesti. Prý si mám prsa větrat a mazat. No dobře. Nějaký stud musel jít stranou, když jsem si to po pokoji štrádovala přesně podle známého "dobrý den, kozy ven". Ale ne že by tohle hanbaté nudistické počínání vedlo k velkému zlepšení. Takže jsem znovu konzultovala, jestli si počínám fakt dobře. Jojojo a prý mám ideální prsa. No teda díky moc, ani jsem nečekala, že se mi takových lichotek dostane zrovna tady. Ale i když značně polichocena, pořád jsem úpěla bolestí. 

I po příchodu domů se naše situace moc nelepšila. Zkoušeli jsme toho dost. Různé pozice, délku kojení, rozestupy mezi přikládáním. A většinou to bylo k ničemu. Ráno jsem se vždycky probudila plná pozitivních očekávání, že DNESKA už to určitě bude dobrý. A při večerním krmením dravé zvěře fňukala a chtěla klukům radši namazat chleba se šunkou. Dokonce k nám jednou přišla i paní od fochu, co má kojení zřejmě v paži. A dostalo se mi tak jednoho z nejdivnějších zážitků v životě. Do té doby jsem kluky totiž pořád kojila po jednom a hromadné mléčné hodování odkládala na "až to nebude tak bolet". Při návštěvě laktační poradkyně jsem se ale obložila polštáři, následně i dětmi a ty se bez okolků pustili hladově do sváči, jako vždy. No to bylo tak divný. Připadala jsem si trochu jako fena. Jak každý tahal jiným tempem a s jinou vervou, brrrr. No ale alespoň jsem věděla jak na to a těšila se na tu úsporu času, klid a mír, co má po tomhle nastat v naší domácnosti. Přeci jen situace, kdy obě děti řvou a já si musím vylosovat, které nechám nadlábnout první, pak za bujarého doprovodu hladového chudáka kojím, kojím a zároveň ho lituju, provedu rychlou výměnu, načeš první strávník se třeba dožaduje přídavku - no prostě idylka.... Takže jsem se těšila jak bude všechno růžovější. Ale ukázalo se, že po většinu dne, kdy jsem sama doma to prostě nemůžu zvládnout. Seděla jsem polonahá uprostřed postele s velkým dvojčatovým kojícím polštářem uprostřed postele, tápu, jak si sakra ty děti poskládám k prsům, aby se mi neskutáleli, a jsem zpocená až v místech, které mohou být naštěstí alespoň zahalené.

A už dost bylo kojícího tlachání. Nevěřila bych, kolik toho dokážu sesmolit k tématu, kde budou prsa v hlavní roli. Zkrátka a dobře, jaký je závěr? Prostě jsem po měsíci musela přestat kojit. K flaškám jsem se ještě snažila propašovat sem tam propašovat "okozí", ale prostě zde pšenka prostě nekvetla. Celou dobu jsem sice věřila, že tomu doktorovi, co mi v porodnici říkal, že není možné ukojit takhle velká dvojčata, vytřu zrak a prostě to dám. Ale větru, dešti a laktaci asi poručit nemůžeš. Takže joo, mé milé mléko, dobrá - ven se ti nechtělo. Nejdřív jsem to teda taky trochu obrečela (ale jooo, dělám i něco jinýho než že řvu - vážně!), ale když viděla, jak moje věčně uřvaná mimina po prvním nakrmení z lahve spokojeně nabaštění bez problému usnou, žasla jsem. Tak nějak jsem totiž měla dojem z celé té laktační osvěty této doby, že sunar je zlo a pokud děti nebudou "imrvére" přicuclí k mléčný žláze, budou strádat a se zlou se potážou. Proplesknout se ale někdy za takové úvahy. Teď je nám zkrátka a dobře hej a "votomtoje", že...

Konec prsního hlášení.

Šťastné šestinedělí?

Něco jako zkušebka. Ale jen s tím rozdílem, že tady to nemůžete zabalit bez udání důvodu. A abych pravdu řekla, chvílema vědět, kam se děti vrací, možná tam zajdu. Ale ty pocity byly v tomhle období tak šíleně pomatený, že hned vzápětí jsem si připadala děsně vysmátá a zase si stěžovala, že už mám nalakovaný nehty, vypitý kafe a dokoukaný seriál a ty dětí pořád spí. No takovýhle roupy byly většinou teda v noci hrubě potrestány.

Ale popořadě jaké to bylo u nás. Aspoň co má paměť sahá. V porodnici jsem byla velká hrdinka. Celá naše situace mi přišla tak absurdní, že jsem se pořád smála. Na otázky, jestli se bojím a jak to že sem taková vysmátá jsem mávala rukou a odpovídala, že jsem stejně neměla ani šanci ani čas se začít bát. Na pobyt tam si stěžovat nemůžu. Sice jsem první den byla jako přikovaná k posteli a chvíli trvalo, než jsem byla schopná dojít aspoň do koupelny, abych sebou nešvihla, ale jinak jsem se cítila dobře v rámci možností. Ale nemohla jsem tím pádem být ani na pokoji s dětmi. Ono stejně těch matek byly takový zástupy, že stejně nebylo jinak místo. Takže jsem je zahlídla vždycky na pár minut v tříhodinových intervalech, když mi přišli ožužlat prso. Menší mazec nastal, až když jsme se probojovali na pokoj, kde jsme mohli být všichni tři spolu. Spolu ještě teda s další mámou. To jsem měla mimochodem kliku na moc príma holku. Tajně jsem se celou dobu děsila, abych nesdílela cimru třeba s nějakou zapálenou biomatkou.

Tam už mě ale celý ten nemocniční režim začal pomalu ale jistě nebavit. Sice většinu opatření dokážu pochopit, ale zároveň mě všechny povinné úkony dost stresovaly a na celkové pohodě nás tří moc nepřidávaly. Přebalit (ale nezapomenout zatopit nad přebalovacím pultem), u toho vždycky začal houkat monitor dechu, který jsem zapomínala vypnout. Zvážit a důkladně zaznamenat, včetně času. U toho nepoplést, s kterým dítkem to vlastně operuju. A teď sakra - který prso dostal který naposled, možná pravý... Tři, dva, jedna teď - opovaž se kojit víc jak deset minut, jinak vybouchne celá místnost. Přichází chvíle pravdy. Pokládám dítko na váhu. A běda ti pokud nevydoloval svou doporučenou dávku - pak upaluj pro příkrm. A dělej, brečí ti tu druhé díte. Nezapomenout do tabulky důkladně zaznamenat váhu i cílový čas tohoto kola a startujeme na novo s dalším závodníkem. V mezi čase upalovat nacpat do chřtánu i sobě. Ale zkus se opozdit - to ti vystydne fazolová polívka nebo okorá rohlík. Takže jsem se před ranní vizitou usilovně modlila, ať mi kluci nežloutnou, kynou a můžeme tedy mazat domů.

Po čtyřech dnech tomu tak konečně bylo. Mohli jsme se jako velká voda, teda rodina, vyplahočit z porodnice. Už v půli cesty k autu poznávám, že budoucích pár let se buď pěkně nadřem nebo budeme muset najmout nějakýho zdatnýho nosiče. Do auta velikosti větší nákupní tašky se naštěstí všichni natláskáme a tradá - novopečený táta si nás veze k domovu. A já hned za branou nemocnice začínám bulet jako želva. Kde je ta vysmátá hrdinka, co mává rukou, no? Jsem dojata a zároveň se bojím. Sakra, teď už se nebudu moct přijít zeptat žádné protivné sestřičky. Už to bude fakt na nás. Chudáci malí, snad z naší péče vyváznou celí!

Naštěstí plačtivé sklony pomalu odchází. Sem tam se sice dojmu nad tím, jak jsou mrňavý a hodný, když tak pořád krásně spí. Nebo se za chvíli vzlykem dokola tážu, kdy už konečně míní přestat ječet a konečně usnout. Pak si ještě sem tam zabrečím u kojení a nechápu, proč jsem se měla tak bát porodu, ale o téhle snad horší bolesti svět zlomyslně mlčel. 

Dny plynou a pomalu dostávají řád. Nebo alespoň nějaký jeho náznak. Kojení, přebalování, praní prokaděných pyžam, rozjímání nad spícími dětmi, řev a to vše v náhodném pořadí, s různou intenzitou. Jen večery si začínali být nejpodobnější. Kolem šesté hodiny začínala pravá zábava. To bývali oba většinou nejuřvanější. Povolávali jsme na pomoc Espumizan, Babycalm, probiotické kapky, nahřívací polštářek, cvičení s nohama a taky všechny svaté. V mezi fázi řevu jsem je normálně vždycky nakrmila, což nemívalo vždy valné výsledky. Někdy se klukům povedlo usnout, ale oslavovat ještě nebylo na místě, každý šlofík někdy končí a ty večerní dřív než řeneš ššššššššvec. Kolem 2-3 týdne začalo vše gradovat, že se uspávací rituály protahovali. Někdy jsme je uhoupali kolem půlnoci, někdy jsem minimálně s jedním uřvaným otrokářem měla zábavu do tří do rána. 

Ovšem začalo se blyštit na dobré časy. Kojení se začalo čím dál tím víc komplikovat, až jsem jim jednoho dne musela nabídnout láhev. A vida - řev pominul. Pokud se náhodou nechtělo spát i tak, byl tu ještě jeden "vynález". Začalo fungovat kouzlo pevného balení, takže když jsme je večer zabalili do deky jako malé tortilky a do uší pustili jejich oblíbený song úderného názvu Bílý šum, byl většinou natotata klid. Zázrak. Tím bylo skoro po problémech a zároveň i po prvních zatěžkávacích týdnech. Všichni jsme vyvázli bez duševní újmy, celí a těšící se na to, co přijde dál

Nejsi v tom sama

Na těhotenství a mateřství je skvělé, že na to ženština sama nezůstane. To máte zploditele, zplozence... A hlavně to obecenstvo. Tak jako se chce chuděře těhotné často čůrat, tak okolí cítí stejně nutkavou potřebu se ke všemu vyjádřit. Pravda, s bubnem nebo více či méně řvoucím dítětem lze proklouznot mezi lidmi bez povšimnutí jen s těží.

Když jsem byla na počátku celého toho procesu výroby potomstva, každé ráno jsem bedlivě pozorovala, jestli už ten břuch povyrostl. A hrdě se nosila s tím pidi pupíkem, o kterém jsem si bláhově myslela, že mluví za vše. Pfffff, chacháá. Spíš jsem působila mírně přežraně nebo jako s týdenní zácpou. A tak jsem v tomto nevinném období vyvázla skoro bez rad.

Takže jsem se ze všeho těšila, až přestanu vypadat jako pouze tlustá a konečně začne světu docházet, že jsem v tom. Nevím, co jsem čekala. Pouhé uznalé poplácání po zádech by možná stačilo. Zírat na tu vzdouvající se vanu a rozdávat moudra - díky, to už nemuselo bejt.

Když už mi dělalo problém ostříhat si nehty na nohách, tak to byl ten správný čas připravit se na zájem okolí. Pravda, můj pupek se rozrostl do větších rozměrů. Taky jsem to značně ořvala, že zůstanu už nadosmrti vorvaněm. Jooo, vědět, že tam vlastně tahám vorvaňata dvě, možná tolik nefňukám. Ale tak chápu, že tak veliké břicho dává právo kolemjdoucím na zírání, otočení, rádoby tajné špitání, nejaplné hlasité poznámky či ty kýžené a tolik potřebné poznatky a rady. 

Ještě jsem ani neviděla cílovou rovinku a slovo porod si ještě vůbec nepřipouštěla a už mi byl tolika neznámými lidmi predikován snad na následujících pár hodin. 

"Mladá paní, vy jste na rozsypání!"

"No vám to ale sluší, to bude kluk jak buk."

"Takhle ukázkově špičatý břicho - no to je jasnýýý, to je chlapeček, že jo Máňo!"

"Jéééé, to bříško už je krásné dole - no ten bude každou chvíli na světě."

"Panejo, to je břicho, tam musí být dvě! Takový měla moje švagrová z šestnáctýho kolene od nevlastního bratrance a ta má teda dva pořádný macky."

A moje nejoblíbenější: "jéééé porod, tak to ti nezávidím".

Toť takový malý vejcuc připomínek kolemjdoucích. Pak to přijde, dítě se vyskytne, ale okolí se stále zapojuje a vyjadřuje. Ale ať nevypadám jako hnidopich a věčný rejsnil - je to často moc milé, že potkávám babičky i mnohé jiné, kteří nadšeně nakukují a vinšují dobrého zdraví a hojného růstu. S takovými přáními se kluci za chvíli nevejdou ani do futer a o rýmu nezakopnou (ťukťukťuk). Mámou ještě nejsem ani tak dostatečně dlouhou dobu, abych mohla zlehčovat a ofrňovat se nad moudry ostatních. Zatím mi bohatě stačí takové to malé "bububu", kterými jsme častováni. Že šestinedělí bude fuška, jooo a ještě dvojmo. Když už toto temné a obávané období překlenete a vyváznete zcela nečekaně živí a relativně při smyslech, hned jsou další milníky, kterých je třeba se obávat. Až začnou prchat, lozit a nedejbože chodit do školy. Jedno je jisté. O starosti nebude nouze, praví všichni.To mě celé trochu štve a mrzí. Já si hodlám každého období užít. Ale zároveň se nechci nervovat tím, co bude. Protože nějak bude. A bude to fajn. To vím :-) 

Hešteg moudra na počkání.

Díky za přečtení a těším se, že se podělíte o to, čím vás vysírali ostatní :-) 

Těhotenští bubáci

Když začne v těle bít víc srdcí než je většinu života zvykem, začnou se vynořovat různé myšlenky. Byť je to všechno o hlavě, tak prostě nevěřím, že si i ta největší idealistka s růžovými okuláry dokáže udržet jen a jen pozitivní mysl. Sic je to blížící se mateřství věcí radostnou a těšení se hodnou, tak se určitým strašákům snad ubránit nelze. Mě samotnou přepadali různé. Od mírných obav až po ty, co mi spát nedaly. 

První pohled na dvojitou nálož čárek na počůraném testu vhání slzy dojetí do očí, ale taky první otázky, u kterých se odpovědí ta čůrající osoba sotva dočká. To máte morální vyzrálost, dostatečnou finanční zdatnost a ten malý otravný vnitřní hlásek, co se sem tam otravně táže: "Jak to sakra zvládnu?!". Jde jen o to, umět si odpovědět, že SAKRA JO!

Mimo hlodače svědomí mi ale během doby mímo-čekací nedaly spát i obavy řeklo by se skoro srabácké, povrchní. Co mi ten malý vetřelec provede s tělem. Svaly cvičením našponované (hahaha, Terezo, dobrej vtip! :-D) ochabnou. Kam až klesnou ty prsní, sakra? Přibude kromě potomka do rodiny i pár strií? Nejen příručky o mateřství sice budou klást důraz na to, že mateřství je zázrak. Vo tom teda žádná. Ale kdyby se do toho zázračného procesu zahrnulo i vrácení se všech tělesných proporcí do rozměrů i stavu původních, nadšení by jistě neznalo mezí.

Asi v tomhle ohledu nepřinesu žádný světoborný objev. Od krku po kolena jsem se skoro márala v těhotenském oleji. Obyčejném z Dmka. O moc víc kroků k budoucí krásné matce jsem neučinila. Teda co se té fyzické stránky týče. Jinak jsem se samozřejmě snažila jíst pestře, nešidit se o zeleninu a ovoce nebo si dopřát i nějakou tu prasárnu, co si to chudák pomatené tělo vyžádalo. Třeba takový páááárky - sem s nima. Smažák, ano prosím. Čuně těhotný...

Co je, dle mého, ale důležitější než naolejování břicha, je fakt ta hlava. Kdo je připraven, není sice zaskočen, ale "vocamcaď pocamcaď", si myslím. Takže jsem si nepořídila žádnou bichli o mateřství ani jsem nevymetala semináře a předporodní kurzy. Sem tam jsem si nějaký ten chytrý článek vyděšeně přečetla, ale snažila jsem se přehršeli informací spíš vyvarovat. Jediné zakoupené číslo časopisu Maminka ve mě vyvolalo tolik pochybností, obav a podezření, že role matek je hodna jen superhrdinkám. A tak vůbec většina toho, co se ke mě vždycky dostalo, mě spíš vyděsilo. 

Hemeroidy? Nástřih hráze? Očistky? Oslabené pánevní dno? Inkontinence? Smoothie z placenty? No do prčic, díky, to nepotřebuju. Nebo aspoň o většině z toho se nepotřebuju zbytečně stresovat, když se dostavit ani nemusí. Sice Modrý šiml a emimino jsou nacpaní hororovými scénáři, ale copak by ostatní "maminy" ohromila mírně nepřibarvená mimískovská story? A nebo se taky spíš rozepíše  ta parta smolařek, kterým neberu, že měly fakt pech a problémy, než průměrná každá druhá, co těhotenské trable nemá. A nebo jo ale dají se prostě zvládnout. 

Děsila mě představa porodnice. Nejen porodu samotného - na ten jsem se co nejdéle snažila nemyslet vůbec, ale hlavně toho, co nastane po něm. Sednu si ještě někdy? Jak se u toho zvládnu starat o to malé škvrně? A co když u toho ještě budu pořád tlustá a rozkydlá slonice? 

Tyhle strašáky asi nic nevymýtí, ale nenapadá mě nic trefnějšího než "strach má velké oči". A to teda fakt vykulený. I když celodenní nevolnosti v prvním trimestru jsou na prd. Naprostá neohrabanost, nespavost, učůranost, hořící žáha a ufuněnost v měsících dalších. Nebo ten sice kouzelný, ale kurva bolestivý akt porodu. To všechno zní o dost hůř z vyprávění druhých, než když si to sami prožijete. Teda aspoň já se v tom utvrdila. Nic z toho nebylo tak hrozné, aby se nedalo přežít. Fakt. I když před pár měsíci bych takovým žvástům stejně sama nevěřila. Stejně si to každá musí zažít po svém a nedat na žádná rádoby moudra.

Celý tenhle článek asi nebude nikterak objevný. Já si při jeho psaní představovala, že mluvím ke své těhotné kamarádce (ahooooj, Lu). Myslím, že strašení nebohých těhulí bylo už dost a měla by se šířit pravda. Jednorožci blijící duhu to sice nejsou, ale dá se to. Příroda je totiž vyčůraná. Naše těla se totiž stanou takovými drogovými dealery a v příslušnou chvíli nám do "žíly" vypustí přesně takové hormony, aby jsme to prostě zvládly. Tak.

A teď se jistě těhotenství už nikdo nebojí, žejo? Směle do toho. Ale ne že se teď pomnožíte všichni a moji kluci se pak nevejdou do žádný školky a nedostanou se kvůli vašim dětem na vejšku! A nebo vy, co už to máte za sebou - plácnete si se mnou na souhlas nebo to vidíte jinak? :-)

To byl porod

To jsem takhle jednou počůrala těhotenský test. A ejhle. Dvě čárky. Tyyyvogo, budeme rodina. Budeme tři. Teda takhle to aspoň celé těhotenství vypadalo. Doktor ukazoval jednu fazoli, co má jednu hlavu a dvě nohy. A vypadá to na kluka. Tak paráda, bude to Toník. Týdny plynou, že nebýt chytré aplikace, co mi každý týden hlásí, kolikátý že už vlastně je a co nového tomu prďolovi v břiše už zase vyrostlo, tak to ani nestačím počítat. Pupek teda pomalu začíná nabývat obřích, až "obřejších" rozměrů, ale to nikomu divné není. Teda z těch povolaných. Jinak v okolí se našlo odborníků na slovo vzatých požehnaně. "To je pupek, to musí být snad dvojčata!". Dobře, to možná slýchá kdejaká těhotná, co není zrovna výjimkou vypadající, že se jen tak trochu přežrala. 

A už už se nachýlil předpovězený čas porodu. Až po týdnu navrch se věci daly do pochodu. I když poučena z předporodního schůzování v porodnici jsem nevěřila, že ty bolesti opakující se hned po dvou minutách věstí porod. Přece prvorodičky hekají doma několik hodin, pak ještě půl dne v porodnici. Můj milý chce okamžitě vyrazit, ale to přece ještě chvíli vydržím, ať nevypadám jak nějaká hysterka přecitlivělá. A ještě jsem přemýšlela, co půjdu za chvíli vařit k nedělnímu obědu. Až když jsem teda asi po hodině bolestí ječela tak, že sousedům museli v kredenci hrnečky nadskakovat, uznala jsem, že teda už asi možná přece jen vyrazíme. No a neb jsem nechtěla na porodním sále dlouho zaclánět a zdržovat místní personál, tak pomalu za půl hodiny bylo hotovo. I s malým přídavkem. 

Samotný porod byl vážně jako scéna z nějakýho připitomělýho filmu. To si tak rodím, rodím, až porodím. Dítě má pinďoura i to ostatní tam, kde má mít, takže "čau Tondo". Všichni se radují a už pomalu uklízí. Já však toho rození nemám dost a ptám se, jestli mám v tom nutkání na přídavek pokračovat. Údiv střídá zděšení. Doktoři přibíhají zpět a dokonce sem s nějakými novými stroji a vehikly objevují nové tváře. Chvíli zjišťují, jestli v tom břiše nemám velkou porci chleba s máslem od snídaně nebo vzdouvající se močák. Ba ne, to bych nemohla čůrat měsíce. Někdo vykřikne: "je tam ještě jedno!". Mám to celé takové v mlze. Najednou totiž v místnosti řve už druhý díte s pinďourem. No tak tohle jsem teda opravdu nečekal, dámy a pánové. Kouknu se na toho už dvojitýho fotra a jen se smějeme. Jako ty vole, najednou máme dva kluky. 

Pak už jen pořešit pár formalitek. Třeba jak se sakra ten druhej kluk bude jmenovat. My, co vybírali jméno měsíce a nemohli se pro žádné rozhodnout, jsme museli během pár minut vybrat jméno další a nové. Dobrá tedy, kluku, budeš Pepíček. A máš to. A zkus si jednou stěžovat, až budeš velkej. S tím jdi za tátou, já byla na hormonální horský dráze a mimo smysly :-)

A jak že se všichni do našeho malýho bytu vejdeme? Co by ne, vždyť ty mimina mají oba něco přes tři kila a měří skoro půl metru, takže jsou úplně skladný. Jen kočár budeme muset trochu přifouknout... A jak se sakra dvě mimina kojí? 

Docela bych chtěla být malou muškou a pozorovat výrazy našich blízkých, když jim ten můj mužský oznamoval, jak velká jsme najednou rodina. Nejmíň polovina si nejdřív myslela, že si dělá šoufky - není divu, bylo by mu to podobný. Nechápali ale, proč pro jeden blbý vtip krade v porodnici cizí dítě. No ale beze srandy, fakt jsou oba naši. I když sem si připadala jako v solidním rauši, fakt myslím, že mi je tam nikdo nepodstrčil...

A taková obyčejná neděle byla pomalu u konce. Novopečeného tátu čekal úkol ze všech nejzodpovědnější. Postarat se o pevné zdraví a dobrý prospěch obou potomků. Svolat co nejvíce pomocníků a společnými silami pořádně zapít tu dvojitou radost. 

A já pěkně vykulená čumím do stropu a ještě mi to pořádně nedochází. I když už se ani tak nebojím jako ty předcházející měsíce. Pořád se směju. Divný, protože jsem se ani epiduralu nestihla dočkat. Takže žádný drogy, to asi jen ty mámovský hormony. Což je teda asi slušnej matroš :-)

9. října 2016