pátek 6. ledna 2017

Těhotenští bubáci

Když začne v těle bít víc srdcí než je většinu života zvykem, začnou se vynořovat různé myšlenky. Byť je to všechno o hlavě, tak prostě nevěřím, že si i ta největší idealistka s růžovými okuláry dokáže udržet jen a jen pozitivní mysl. Sic je to blížící se mateřství věcí radostnou a těšení se hodnou, tak se určitým strašákům snad ubránit nelze. Mě samotnou přepadali různé. Od mírných obav až po ty, co mi spát nedaly. 


První pohled na dvojitou nálož čárek na počůraném testu vhání slzy dojetí do očí, ale taky první otázky, u kterých se odpovědí ta čůrající osoba sotva dočká. To máte morální vyzrálost, dostatečnou finanční zdatnost a ten malý otravný vnitřní hlásek, co se sem tam otravně táže: "Jak to sakra zvládnu?!". Jde jen o to, umět si odpovědět, že SAKRA JO!

Mimo hlodače svědomí mi ale během doby mímo-čekací nedaly spát i obavy řeklo by se skoro srabácké, povrchní. Co mi ten malý vetřelec provede s tělem. Svaly cvičením našponované (hahaha, Terezo, dobrej vtip! :-D) ochabnou. Kam až klesnou ty prsní, sakra? Přibude kromě potomka do rodiny i pár strií? Nejen příručky o mateřství sice budou klást důraz na to, že mateřství je zázrak. Vo tom teda žádná. Ale kdyby se do toho zázračného procesu zahrnulo i vrácení se všech tělesných proporcí do rozměrů i stavu původních, nadšení by jistě neznalo mezí.

Asi v tomhle ohledu nepřinesu žádný světoborný objev. Od krku po kolena jsem se skoro márala v těhotenském oleji. Obyčejném z Dmka. O moc víc kroků k budoucí krásné matce jsem neučinila. Teda co se té fyzické stránky týče. Jinak jsem se samozřejmě snažila jíst pestře, nešidit se o zeleninu a ovoce nebo si dopřát i nějakou tu prasárnu, co si to chudák pomatené tělo vyžádalo. Třeba takový páááárky - sem s nima. Smažák, ano prosím. Čuně těhotný...

Co je, dle mého, ale důležitější než naolejování břicha, je fakt ta hlava. Kdo je připraven, není sice zaskočen, ale "vocamcaď pocamcaď", si myslím. Takže jsem si nepořídila žádnou bichli o mateřství ani jsem nevymetala semináře a předporodní kurzy. Sem tam jsem si nějaký ten chytrý článek vyděšeně přečetla, ale snažila jsem se přehršeli informací spíš vyvarovat. Jediné zakoupené číslo časopisu Maminka ve mě vyvolalo tolik pochybností, obav a podezření, že role matek je hodna jen superhrdinkám. A tak vůbec většina toho, co se ke mě vždycky dostalo, mě spíš vyděsilo. 

Hemeroidy? Nástřih hráze? Očistky? Oslabené pánevní dno? Inkontinence? Smoothie z placenty? No do prčic, díky, to nepotřebuju. Nebo aspoň o většině z toho se nepotřebuju zbytečně stresovat, když se dostavit ani nemusí. Sice Modrý šiml a emimino jsou nacpaní hororovými scénáři, ale copak by ostatní "maminy" ohromila mírně nepřibarvená mimískovská story? A nebo se taky spíš rozepíše  ta parta smolařek, kterým neberu, že měly fakt pech a problémy, než průměrná každá druhá, co těhotenské trable nemá. A nebo jo ale dají se prostě zvládnout. 

Děsila mě představa porodnice. Nejen porodu samotného - na ten jsem se co nejdéle snažila nemyslet vůbec, ale hlavně toho, co nastane po něm. Sednu si ještě někdy? Jak se u toho zvládnu starat o to malé škvrně? A co když u toho ještě budu pořád tlustá a rozkydlá slonice? 

Tyhle strašáky asi nic nevymýtí, ale nenapadá mě nic trefnějšího než "strach má velké oči". A to teda fakt vykulený. I když celodenní nevolnosti v prvním trimestru jsou na prd. Naprostá neohrabanost, nespavost, učůranost, hořící žáha a ufuněnost v měsících dalších. Nebo ten sice kouzelný, ale kurva bolestivý akt porodu. To všechno zní o dost hůř z vyprávění druhých, než když si to sami prožijete. Teda aspoň já se v tom utvrdila. Nic z toho nebylo tak hrozné, aby se nedalo přežít. Fakt. I když před pár měsíci bych takovým žvástům stejně sama nevěřila. Stejně si to každá musí zažít po svém a nedat na žádná rádoby moudra.

Celý tenhle článek asi nebude nikterak objevný. Já si při jeho psaní představovala, že mluvím ke své těhotné kamarádce (ahooooj, Lu). Myslím, že strašení nebohých těhulí bylo už dost a měla by se šířit pravda. Jednorožci blijící duhu to sice nejsou, ale dá se to. Příroda je totiž vyčůraná. Naše těla se totiž stanou takovými drogovými dealery a v příslušnou chvíli nám do "žíly" vypustí přesně takové hormony, aby jsme to prostě zvládly. Tak.

A teď se jistě těhotenství už nikdo nebojí, žejo? Směle do toho. Ale ne že se teď pomnožíte všichni a moji kluci se pak nevejdou do žádný školky a nedostanou se kvůli vašim dětem na vejšku! A nebo vy, co už to máte za sebou - plácnete si se mnou na souhlas nebo to vidíte jinak? :-)

1 komentář:

  1. Já jsem toho načetla dost, a asi jsem to ani neměla dělat, ale internet je tím zahlcenej a dneska holka která se na něco nezeptá na facebooku ve skupince jako kdyby nežila :D .. jsem zvědavá na můj porod, taky mě to DOST děsí :/ :D

    OdpovědětVymazat